Čokoládová buchta v hrníčku

Jak už jsem psala, včera u nás byli bratrovi kamarádi. Nakonec to nebyl tak hrozný večer jak jsem si představovala, ale protože celou noc prokecali ani já se ve vedlejším pokoji moc nevyspala. Kvůli tomu jsem neměla dneska ráno chuť ani zvednout ruku, natož chystat nějakou velkou snídani pro všechny. A proto když jsem narazila na tento recept na youtube chtěla jsem ho vyzkoušet. Byla jsem sice trochu skeptická, protože jsem si představovala tuhou čokoládovou hmotu, která po smíchání všech potřebných ingrediencí vznikne a tak jsem byla mile překvapená nadýchanou bábovkou, která se společně s roztopenými kousky čokolády v puse jen rozplývala.
Čokoládovou buchtu jsem měla hotovou za 5 minut, z toho 2,5 minuty se bábovka "pekla" v mikrovlnce.

Mini pizzy

Co chcete udělat k jídlu, když k vám má na návštěvu přijít 5 hladových patnáctiletých kluků? Já neviděla jiné východisko než pizzu. Je to rychlovka, kterou si můžete připravit předem a večer jen strčit do trouby, a k tomu všemu chutná snad každému.

Pizzy jsem udělala malé, aby jich bylo víc a já mohla dát na každou úplně jinou náplň. Nemohlo se tak stát, že by ji někdo nejedl, protože na ní jsou například žampiony, které nemá rád. 

Jednou jsem u kamarádky zažila "pizza party", která byla zaměřena na výrobu pizzy. Měla připravené těsto a rajčatovou omáčku, k tomu bylo na stole rozloženo asi 20 mističek s různými druhy ingrediencí: od tří druhů salámů, několika sýrů, čerstvé zeleniny, žampionů, oliv atd. Každý si na svou pizzu dal jen to co mu chutná a pak jsme ji společně u filmu snědli.

Japanese cotton cheesecake

Dneska to bude přibližně rok co jsem založila svůj blog. Vzpomínám si, že to bylo v neděli a já se měla učit, ale víte jak to chodí, vůbec se mi nechtělo. A protože mě už v tu dobu bavilo vařit a fotit řekla jsem si, že si můžu zkusit založit nový blog. Se vším jsem začínala a tak byl vzhled blogu nedokonalý a laděný spíše do tmavých barev, text jsem tím pádem udělala bílý a bylo to celé takové chaotické :D. První fotky na blogu jsem fotila bráchovým mobilem nebo starším rodinným foťákem, ale i tak mě podpůrné reakce, převážně rodiny a přátel, rozveselily a nutily vše ještě víc zlepšovat.

Velký mezník v historii blogu ale byl, když jsem si koupila mou milovanou zrcadlovku Nikon. Začala jsem se víc zajímat o to jak se mají jídla fotit a tím pádem jsem začala i víc vařit. 

Vaření a celý proces zakládání blogu mě i více sblížil s mými přáteli. Dnes už není výjimkou, že se přes víkend sejdeme a společně něco dobrého připravíme a nakonec samozřejmě sníme. Často jsou mi z jejich strany kladeny dotazy typu "Kdy už zase něco uvaříš?" a nebo "Až budeš příště vařit, tak mi řekni a já přijdu jo?". 

Taková malá nevýhoda toho když máte blog o jídle je ta, že všichni předpokládají, že v tom co děláte jste naprostý mistr. Já se ale považuji za "foodblogera" amatéra a nebo začátečníka. Kolikrát se mi stane, že dané jídlo dělám i třikrát než se mi natolik povede, že ho s klidným srdcem můžu umístit na blog nebo na facebookovou stránku blogu. 

Přesto bych ale nikdy nic neměnila. Díky blogu se mi podařilo poznat mnoho super lidí, kuchařů a dalších blogerů jako třeba Hanku a její blog "Hana le Boulanger", Mary-Ann s její facebookovou stránkou "Vaříme pro chlapy", Simona a jeho restauraci "Guest"v Ostravě a to nejlepší nakonec, holky z webu "Ema Mamisu" kde jsem nakoupila úžasné nádobí a vyrobily mi tam mé oblíbené hrníčky s názvem mého blogu. 

Našli se lidé, kteří mi svými škaredými zprávami nebo komentáři opravdu na nějakou chvíli sebrali chuť vařit a psát články, ale to vše se mi hned vrátilo po jednom opravdu příjemném a překvapujícím zážitku, který se mi stal před Vánoci.
Byla jsem nakoupit v Bille a zrovna když jsem vybírala nějaké hezké mandarinky všimla jsem si, že se na mě pořád kouká asi 17 letý kluk. Už ani nevím co jsem si myslela ale pamatuji si, že jsem ihned znervozněla a kdybych mohla, určitě bych byla červená jak rajče. Po chvilce ke mně, s nebojácným pohledem, přišel a zamumlal něco jako "Epic food time?", a já se s překvapeným hlasem zmohla jen na "jo". Od té doby si s tímhle klukem, který má stejnou vášeň pro vaření jako já, píšu opravdu velmi často a není den kdybychom si nevyměnili aspoň jeden recept. 

A právě pro všechny tyto dobré a špatné zážitky a vzpomínky, které mi toho daly opravdu hodně jsem se rozhodla s pomocí mé kamarádky Nikki připravit už zmíněny "Japanese cotton cheesecake". Je to jeden z tradičních japonských dezertů, který u nich můžete koupit v každé kavárně nebo restauraci. I když do něj nedáváme žádný krém není vůbec suchý ale naopak opravdu jemný a velice nadýchaný. Našla jsem i variace se zeleným Asijským čajem "matcha", po kterém dostal cheesecake zvláštně zelenou barvu. 

Mexické tortilly

Pokud se občas koukáte na televizi, nemohli jste přehlédnout vánoční nabídku obchodního řetězce LIDL. Za pět nákupu nad 500 korun jste dostali společnou kuchařku Romana Pauluse a Marcela Ihnačáka. Kuchařka je rozdělena na dvě části. V prvotním nadšení je to opravdu dobrý a originální nápad, půlka knihy je věnována jednomu kuchaři a jeho receptům a po otočení knihy o 180 stupňů se dostanete k životu a jídlu toho druhého. Když ale potřebujete v knize rychle něco najít je soustavné otáčení spíše na obtíž.

Recept na tortilly mě ale opravdu nadchl, protože jsem se je už hodně dlouho chystala na blog udělat. Trochu mě zklamalo, že v knize nebyl napsán návod na přípravu samotných tortillových placek ale to nic nemění na tom, že jsem knihou i tortillami opravdu nadšená a tento týden jsem je doma dělala už třikrát.